Čo tak navrhnúť KBS , aby napísali pastiersky list o liturgickej hudbe?
osobne si myslim, že treba počkať, kým nebude nová KBS,... potom možno vyriešia aj iné veci, prípadne a povolia okrem iného aj dievčatám, aby miništrovali... _________________ Peter Vymazal
www.organista.wbl.sk
Preštudujte si oficiálny dokument Cirkvi: Musicam sacram. tam najdete i odpoveď na túto otázku. Ináč sa v plnej miere stotožňujem s Rastislavom Adamkom. _________________ Bývalý kaplán v Dolnom Kubíne
Čo tak navrhnúť KBS , aby napísali pastiersky list o liturgickej hudbe?
osobne si myslim, že treba počkať, kým nebude nová KBS,... potom možno vyriešia aj iné veci, prípadne a povolia okrem iného aj dievčatám, aby miništrovali...
No ja som už miništrovala... _________________ Radka Horáková, organistka v Kostole sv. Cyrila a Metoda v Poprade a sv. Michala v Gánovciach
Všetko je to o ľuďoch a o ničom inom. Ak sú ľudia rozumní tak sa veci dajú robiť správne, ak nie sú rozumní tak to bude stále tak ako to je. Každý sa má snažiť o to aby si robil svoje veci čo najlepšie a ešte by sa aj každý mal zaujímať o to aké veci to obnáša a čo je odporúčané a čo nie. Pokým si toto nikto neuvedomí nepohne sa to nikam. Keď na 60 ročného organistu vyblafnete, že existujú aj nové veci aj nové predpisy aj nové rubriky a poviete mu to tak, že cíti z vás, že by ste ho najradšej vyhodili od organu tak si môžte byť istý, že sa len zatne a jak živ s nim nepohnete.
A to neplatí len o starých organistoch prípadne starých zbormajstroch. To presne platí aj o mladých vedúcich. Pretože oni sa zas chcú ukázať, chcú vyniknúť a byť iní a keď zaútočíte práve na túto ich stránku tak sa tiež zatnú a nebudú nič meniť, len budú nadávať na vás, že ste staromódny a nepríjemný organista. Treba hladať spoločnnú cestu na riešenie týchto problémov.
Ale prvá vec, ktorá je najpotrebnejšia je, aby sa samotná autorita o tom vyjdrila a poriadne sa tým zaoberala. Darmo sa tu budú snažiť jednotlivci zo stoličky za počítačom na nejakom fóre. To si vyžaduje viac práce a viac motivácie. Aj keď sa nájdu ľudia čo sa snažia o zmeny aj na vyššej úrovni, ale zrejme to nestačí.
A tie kurzy pre organistov... Prečo je tam tak málo ľudí? Pretože vie o tom iba málo ľudí. Sú ľudia a organsiti čo ani len zďaleka netušia, že sa takéto super veci robia. Všetko sa to robí akoby kvázy cez vybraných a vyvolených ľudí, ktorý v tom chodia venujú sa tomu a mnohí bežní organisti ani nevedia, že sa tým vôbec niekto zaoberá. Ja som bol raz na kurze v Terchovej aj to vďaka tomu, že sa p. farár dozvedel o niečom takom. Do tedy som nevedel, že niečo také existuje. _________________ Peter Sova, organista vo farskom kostole sv. Rodiny - Trenčín - Juh; http://www.ksrtn.sk/index.php
K tým kurzom,podľa mňa keď niekto organizuje kurz,tak preto aby sa organisti niečo naučili.Predpokladám, že organizátor by mal mať záujem na čo najvačšom počte organistov.V terajšej dobe mailov,sms a mobilov by nemal byť problém odoslať na farské úrady mailovy obežník o nejakej akcii.
A farár by samozrejme mal organistov na to upozorniť.Či je to tak to neviem.
Neviem, náš p. farár žiaden obežník nedostáva. Druhá stránka sú aspoň u mňa peniaze. Ako študent nemám na to. Hoci tie kurzy nebývajú až také drahé, ale popri tom, že škola stojí kopec peňazí nie je jednoduché zaplatiť si aj kurz cez prázdniny. _________________ Peter Sova, organista vo farskom kostole sv. Rodiny - Trenčín - Juh; http://www.ksrtn.sk/index.php
Odporúčam do ctenej pozornosti zaujímavý rozhovor nového kardinála
D. Bartolucciho.
------------------------------------------------------------------------------------
2009 Vendée
Kardinál Domenico Bartolucci, uznávaný hudebník, doživotní sbormistr Papežského sboru Sixtinské kaple, jenž je pověřen hudebním doprovodem papežských bohoslužeb (od r. 1956 sloužil šesti papežům), nedávno poskytl časopisu Diputaciones theologicae velmi zajímavý rozhovor (český překlad zde), v němž uvádí, že vždy sloužil jen klasickou mši sv., odpovídá na námitky ohledně její nesrozumitelnosti a vyjadřuje se k procesu obnovy posvátné hudby a liturgie:
------------------
Středa 12. srpna 2009
Mistře, nedávno zveřejněné motu proprio „Summorum Pontificum“ přineslo závan čerstvého vzduchu do skličujícího liturgického výhledu, který nás obklopuje; také vy tedy můžete nyní sloužit „mši všech časů“.
Abych pravdu řekl, já jsem ji stále slavil nepřetržitě od mého kněžského svěcení… měl bych naopak obtíže s celebrováním mše v moderním ritu, protože jsem ji nikdy nesloužil.
Nebyla tedy nikdy zakázána?
To jsou slova Svatého otce, i když se někdo tváří, že to nechápe a přestože v minulosti mnozí tvrdili pravý opak.
Mistře, je však třeba připustit námitku odpůrců staré mše, že nebylo možno se v ní zapojit.
Ale jděte, neříkejme hlouposti, poznal jsem, jaká byla účast v minulosti a to jak v Římě, v bazilice, tak i ve světě, tak také zde dole v Mugellu ve farním kostele této krásné vesnice, který kdysi byl plný lidí veliké víry a zbožnosti. V neděli při nešporách se mohl kněz omezit na to, že zaintonoval „Deus in adiutorium meum intende“ a potom mohl usnout na sedátku a probudit se až na „capitulum“, venkované by sami pokračovali a otcové rodin by mohli začínat antifony!
Mistře, můžete říci nějakou diskrétní polemiku k současnému liturgickému stylu?
Nevím, bohužel, zda jste byl někdy na /„moderním“/ pohřbu: „aleluja“, tleskání rukou, veselé historky, je třeba se ptát, zda tito lidé někdy četli evangelium. Náš Pán sám zaplakal nad Lazarem a nad smrtí. Zde s tímto přihlouplým sentimentalismem se nerespektuje ani bolest matky. Ukázal bych vám, jak se kdysi lid účastnil zádušní mše, s jakou zkroušeností a zbožností se zpívala velebná a hrozná sekvence „Dies irae“.
Reforma nebyla provedena lidmi vzdělanými a formovanými v nauce Církve?
Promiňte, ale reformu provedli suchopární lidé, opakuji vám to, suchopární. A já jsem je poznal. Pokud se týče doktríny, vzpomínám si, že kardinál Ferdinando Antonelli, blahé paměti, mi často říkával: „co budeme dělat s liturgiky, kteří neznají teologii?“
Souhlasíme s vámi, Monsignore, je však pravda, že lidé nerozuměli…
Milí přátelé, četli jste někdy sv. Pavla: „není důležité vědět více než je zapotřebí“, „je třeba milovat střídmé poznání“. Myslíte, že za pár let pochopíme „transsubstanciaci“ takovým způsobem, jak se vysvětluje matematická poučka. Přece ani kněz nemůže pochopit hloubku tohoto tajemství!
Jak je ale možné, že došlo k takovému překroucení liturgie?
Byla to móda, všichni mluvili, všichni „obnovovali“, všichni sloužili pontifikální mše ve šlépějích sentimentalismu, reformy. A hlasy, které se ozývaly na obranu dvoutisícileté Tradice Církve, byly obratně utišeny. Vynalezl se jakýsi způsob „lidové liturgie“… když jsem slýchával tyto opakující se písničky, vzpomínal jsem na slova mého profesora v semináři, který říkal: „liturgie je liturgií kněžstva pro lid“, ona sestupuje od Boha a nevystupuje zezdola. Musím však uznat, že se tento dusivý vzduch trochu zředil. Mladé generace kněží jsou snad lepší než ty předchozí, nemají ideologickou zběsilost ovlivněnou obrazoboreckým modernismem, jsou plny dobrých pohnutek, ale chybí jim formace.
Co tím chcete říci, mistře, „chybí jim formace“?
To znamená, že je třeba seminářů! Mluvím o oněch strukturách, které moudrost Církve jemně vytříbila během staletí. Vy si neuvědomujete důležitost semináře: žité liturgie, okamžiky roku, které jsou prožívány společně se spolubratry… Advent, postní doba, veliké svátky, které následují po Velikonocích. To vše vychovává ani nevíte jak.
Jakási hloupá rétorika rozšířila obraz semináře, který kazí kněze, to jest, že seminaristé vzdálení světu, zůstanou uzavřeni do sebe a vzdáleni od lidu. To všechno jsou bláboly, které mají za cíl rozptýlit staleté formativní bohatství, aby jej pak ničím nenahradily.
Když se vrátíme ke krizi Církve a k zavírání mnoha seminářů, jste Monsignore zastáncem návratu ke kontinuitě Tradice?
Podívejte, bránit starobylý ritus neznamená být milovníky minulosti, ale být těmi „od věčnosti“, hleďte, je omylem nazývat tradiční mši „Mší sv. Pia V.“ nebo „Tridentskou“, jakoby to byla mše nějakého zvláštního období: je to naše mše, římská, univerzální v čase a v prostoru, jediným jazykem od Oceánie po Arktidu. Pokud se týče kontinuity v čase, chtěl bych vám povědět jeden příběh. Jednou když jsme se sešli v jednom maličkém kostele v Mugellu společně s biskupem, na jehož jméno si nevzpomínám, dorazila zpráva o smrti jednoho našeho spolubratra. Navrhli jsme hned, že budeme slavit mši, ale přišli jsme na to, že zde byly pouze staré misály. Biskup kategoricky odmítl celebrovat. Nikdy na to nezapomenu a zdůrazňuji, že kontinuita liturgie předpokládá, až na maličkosti, že je dnes možno sloužit mši s oním zaprášeným misálem, který vezmeme z police a který před čtyřmi staletími sloužil mému předchůdci v kněžství.
Monsignore, mluví se o „reformě reformy“, která by měla omezit pokřivení pocházející ze šedesátých let.
Otázka je dosti složitá. To, že nový ritus má nedostatky, je více než zřejmé všem a papež to řekl a napsal vícekrát, že tento ritus by se měl „dívat do minulosti“; ale chraň nás Pán Bůh před pokušením zmatených hybridů; liturgie s velkým L je tou liturgií, kterou nám byla předána staletími, ona je orientací, není možno ji zfalšovat kompromisy.
Co tím chcete říci, mistře?
Vezměme si například novoty sedmdesátých let. Některé strašné beatové písničky, které byly tolik v módě v kostelích v roce 1968, jsou dnes již archeologickými kousky. Když se zřekneme nepomíjejícnosti tradice, a ztratíme se tak v čase, jsme odsouzeni, že se budeme obracet k tomu, co je v módě. Vzpomínám si na reformu Svatého týdne v padesátých letech, která byla provedena s jistým spěchem za papeže Pia XII., který byl již unavený a vyčerpaný. A přesto mi pouze několik let poté, za pontifikátu Jana XXIII., který byl v liturgii, jak se o něm říká, přesvědčeným tradicionalistou, zavolal papežský ceremoniář Mons. Enrico Dante, který mi řekl, abych připravil hymnus Vexilla Regis pro nadcházející oslavu Velkého pátku. Řekl jsem mu: „Ale ten jste zrušili“. Odpověděl mi: „Papež si to přeje“. Za několik hodin jsme zorganizovali opakování zpěvu, a pak jsme s velikou radostí znovu zpívali to, co Církev v tento den zpívala po staletí. To vše nám říká, že pokud se vytvoří díry ve tkanině liturgie, budou se tyto mezery jen obtížně vyplňovat a budou vidět! Naši mnohasetletou liturgií musíme kontemplovat s úctou a připomínat si, že v dychtivosti po jejím vylepšení, riskujeme, že uděláme jen škodu.
Mistře, jakou roli měla hudba v tomto procesu?
Měla neuvěřitelnou roli z více důvodů. Strojený cecilianismus (reformní hnutí 19. století v katolické chrámové hudbě, usilující o obrodu církevní hudby návratem ke gregoriánskému chorálu a k vokální polyfonii a cappela, jak ji představovala římská škola v čele s G. P. Palestrinou – pozn. překl.), který nebyl vzdálený ani Perosimu, zavedl svými líbeznými áriemi nový romantický sentimentalismus, který neměl nic do činění například s Palestrinovou výmluvnou hutností a trvanlivostí. Jisté podřadné výstřednosti ze Solesmes pěstovali kolotající gregoriánský chorál, který byl také plodem oné pseudorestaurace středověku, která měla veliký úspěch v 19. století. Tehdy byla v módě idea, že je vhodný archeologický návrat, jak v hudbě, tak v liturgii, k dávné minulosti, od níž nás dělila takzvaná „temná staletí“ Tridentského koncilu… Archeologismus celkem vzato nemá nic společného, říkám nic společného, s Tradicí a chce obnovit něco, co snad ani nikdy neexistovalo. Trochu jako obnovené kostely v pseudorománském stylu z Viollet-le Duc.
Tedy mezi archeologismem, který nás chce znovu spojit s apoštolskou minulostí tím, že přeskočí staletí, která nás od ní oddělují, a romantickým sentimentalismem, který opovrhuje teologií a naukou, se připravila půda onomu postoji povýšenosti vzhledem k tomu, co nám předala Církev a naši otcové.
Co chcete říci, mistře, když v oblasti hudby napadáte Solesmes?
Chci říci, že gregoriánský chorál spočívá ve způsobu, nikoli v tónech, je svobodný, není rytmický, není „jedna, dva tři, jedna, dva, tři“. Nemělo se pohrdat způsobem zpěvu v našich katedrálách, který byl nahrazen pseudomonastickým a procítěným šploucháním. Středověký zpěv není možno interpretovat teoriemi dneška, ale je třeba jej vzít tak, jak se dostal až k nám. Navíc gregoriánský chorál byl kdysi také zpěvem lidu, byl zpívaný se silou a touto silou náš lid vyjadřoval svou víru. Toto Solesmes jsem nepochopil, ale toto vše bylo řečeno s uznáním veliké a moudré filologické práce, kterou Solesmes vykonalo pro studium starých rukopisů.
Mistře, v jakém okamžiku se nacházíme při obnově posvátné hudby a liturgie?
Nepopírám, že existují určitá znamení oživení, přesto však vidím, že trvá určitá zaslepenost, skoro zalíbení pro všední, hlučné, nevkusné a také zhoubné po stránce doktrinální… Nechtějte po mně, prosím, abych se vyjádřil ke kytarám a jihoitalským tanečkům, které se ještě nyní zpívají během obětování… Liturgický problém je vážný, ať se nenaslouchá hlasům, které nemilují Církev a útočí na papeže. Chce-li se nemocný uzdravit, je nutno připomenout, že soucitný lékař rozřízne hnisající ránu.
Zaregistrovaný od: 18. 02. 2008 Príspevky: 88 Bydlisko: Bratislava
Zaslal: 27 02, 2011, 16:24 Predmet:
Príjemný deň,
zaujímavé, že som si túto tému všimla práve dnes, keď tak intenzívne premýšľam o podstate sakrálnosti a profánnosti...
Čo vlastne znamená slovo "sakrálnosť", aká je jeho podstata pri liturgickej hudbe? Podľa mňa funkciou liturgickej hudby je oslava Boha v celej Jeho kráse a veľkosti. A vnútorné naladenie človeka na "duchovnú strunu, či nôtu", ktoré je predsa tak dôležité! Veď človek často prichádza do chrámu unavený, zdeptaný zo všetkých starostí dňa... Neraz je problém sa vnútorne stíšiť tak, aby človek bol schopný v plnej sile prežiť hĺbku svätej omše. A hudba - ktorá má predsa emocionálnu povahu - má ten úžasný dar od Boha, že pomáha človeku sa upokojiť a pripraviť ho na to jedinečné stretnutie s Bohom...
Keď nad tým uvažujem v takomto kontexte, potom je mi vcelku jedno, aký žáner mi na omši znie... Pokiaľ je hudba a jej interpretácia kvalitná a pekná, pokiaľ z jej interpretov cítiť skromnosť a pokoru a túžbu hudbou slúžiť Bohu i ľuďom - potom skutočne nie je podstatné, či počujem úžasného Bacha, jednu z mojich obľúbených piesní z JKS či keď s mládežníkmi spievam pieseň Môj Ježiš, Si spásou...
Dr. Adamko vo svojom článku Polyštýlovosť a polyžánrovosť v liturgickej hudbe (nemám ho práve pri sebe, tak sa vopred ospravedlňujem, ak som názov nezacitovala správne) spomína prvky profánnosti a sakrálnosti z histórie. Napr. že v chrámovej hudbe polyfónia bola sakrálna, homofónia skôr profánna, že sakrálnym bol štýl vokálny, zatiaľ čo medzi profánnymi štýlmi bol zaradený napr. inštrumentálny štýl.
Nuž, v kontexte historického vývoja chápem toto vnímanie. Myslím si však, že dnešná doba je tak veľmi iná... Mám to azda chápať tak, že len polyfónna hudba je sakrálna? Prečo? Priznám sa, že tento názor neviem pochopiť.
Iste, najmä v súvislosti s kresťanským popom, hraným na mládežníckych omšiach sa objavujú prípady možno nie celkom šťastného a hodnotného spracovania piesní. Súhlasím. Ale prosím, nehádžme všetko do jedného vreca.
Aj najnovšia správa z Vatikánu je zaujímavá:
---------------------------------------------------------------------------
Stav liturgické hudby v Římě je tragický, říká dirigent římské filharmonie.
Řím. „Celý tenhle úpadek začal po II. vatikánském koncilu, když nastoupila povrchní vlna pseudoobnovy, která napáchala mnoho škod téměř ve všech našich kostelech,“ tak popisuje současnou krizi liturgické hudby na stránkách deníku La Repubblica Pablo Colino. Jde o další autoritu hudebního světa, která se rozhodla k veřejnému apelu na návrat tradičního církevního repertoáru, především gregoriánského chorálu. Dříve tak učinil např. Ennio Morricone, který před dvěma lety přiznal, že zastoupení gregoriánské tradice populárními a kytarovými písničkami bylo vážnou chybou. Apeloval také na Benedikta XVI., aby rázně prosazoval návrat gregoriánské tradice.
Nedávno se velké echo dostalo slovům podobného obsahu z úst Riccarda Muttiho, někdejšího dirigenta La Scaly. Podle něj značná část současné hudební produkce v kostelích uráží inteligenci věřících. Vyzval také biskupy, aby své věřící předem nepodceňovali a neočekávali, že jsou přístupni jen lehkým žánrům a nikoliv už velkým dílům katolické sakrální hudby.
Nyní se k témuž problému vyjádřila další autorita hudebního světa, dirigent sboru římské filharmonie, P. Pablo Colino. Tento španělský kněz je přesvědčen, že stav současné liturgické hudby je tragický a beznadějný. Argumenty netřeba hledat, stačí zajít do nejbližšího kostela – říká k situaci ve Věčném městě. Netají se ani s tím, že na toto téma mnohokrát hovořil s Benediktem XVI., který neméně otevřeně mluvil o nutnosti očistit kostely od písniček, které se do nich nehodí, a navrátit do nich sakrální hudbu vyrůstající z autentické liturgické tradice. Jak říká, prvním krokem autentické obnovy v duchu Benedikta XVI. má být návrat ke gregoriánskému chorálu. Lidé se musí znovu naučit zpívat. Věřící, varhaníci i sbory. Bez toho cesta nikam nevede – domnívá se P. Colino. Gregoriánský chorál je totiž matkou sakrální hudby a matkou celé naší hudby, včetně současné, zdůraznil dirigent římského filharmonického sboru v rozhovoru pro deník La Repubblica (16. 6. 2011).
Vďaka za správu,
takéto signály je podľa mňa veľmi potrebné šíriť aj u nás. Pastorácia našich kňazov sa pomerne často "obohacuje" o hudobnú kultúru pop music, a nielen v tom vidím problém, horšie sme na tom na SVK najmä preto, že aj skladby ktoré by mohli obstáť sú odspievané s nevkusom.
Čo tak navrhnúť KBS , aby napísali pastiersky list o liturgickej hudbe?
osobne si myslim, že treba počkať, kým nebude nová KBS,...
rozmyslam, ci uz nedozrel cas spojit sily, alebo nejakym vhodnym sposobom vyvinut aktivity smerom ku kompetentnym (napr. KBS), aby zaujali KONKRETNE A VECNE STANOVISKO. Ci este mame cakat? Lebo situacia v niektorych nasich chramoch sa nevyvija spravnym smerom...
Alebo budeme cakat, kym bude situacia kriticka?
Odpusťte, že načínam ďalšiu zabudnutú tému... ale nedá mi nevyjadriť sa.
František napísal:
To čo teraz poviem ,,mládežníkom"sa asi páčiť nebude ale:
...
8, A nech nehovoria mladí ľudia, že JKS nech si spievajú staré babky!
Aj vaši rodičia, keď boli malí spievali JKS a nerobili maniere ,,však my sme iná generácia"
...
Nuž, aj ja som bola mladá, dokonca som bola dieťa. A fakt, že som "nerobila maniere". Spievala som poslušne JKS-kové pesničky. Spievala som rada. Čokoľvek, takže aj "omšové piesne". Len škoda, že boli postavené tak vysoko, že po chvíli spievania ma vždy rozbolela hlava a musela som prestať.
Ale keď na to spätne spomínam, nič mi tá hudba nehovorila. Nepamätám si, že by nejako povznášala ducha (ale áno, zopár "hitoviek" sa našlo - Ježiš, Ježiš, príď ku mne... Ó láska, nádej spása..., ), alebo vťahovala do liturgie (jednoducho tam tie piesne patrili, boli vždy rovnaké, očakávala som ich, to je všetko). Možno to takto stačí. Dospelým a starším ľuďom určite - je to niečo ako zvyk, zmyslový vnem, ktorý nám pripomenie kde sme a čo sa deje - privedie nášho ducha tam, kde už telo sedí.
(Vidím to aj u mojich seniorov. Rada im hrám a spievam piesne z JKS, pretože očakávam, že ich poznajú, že ich spievali celý život v kostole a že im tak pomôžu často už slabnúceho ducha priviesť k tomu posvätnému, čo sa deje na oltári.)
Ale potom som raz bola v kostole v Malackách... a tam spieval detský spevokol "mládežnícke" piesne. Bola som z toho úplne hotová. Zrazu som rozumela o čom sa spieva, boli to melódie i slová mne blízke. Pamätala som si ich (na prvé počutie samozrejme len úryvky a trochu melódiu). Celý deň som sa potom pokúšala tie piesne spievať (samozrejme som nevedela slová, tak som skúšala hrať melódiu na zobcovej flaute). A túžila som objaviť spôsob, ako sa k takýmto piesňam dostať. - Bolo to za hlbokého socializmu, takže dostupnosť "ľudového sakrálneho umenia" veškerá žádná... Až som nakoniec našla pár pesničiek u pamätníkov ešte z obdobia pred komunizmom - áno, aj vtedy sa spievali "mládežnícke" piesne. Neviem, či priamo pri omši (pochybujem), ale boli. A povznášali, pomáhali kráčať po Božích cestách. Mňa, dá sa povedať, šťastne previedli celou pubertou a obdobím dospievania až k zrelému rozhodnutiu pre Krista. Som za ne vďačná!
Zhrnutie: Nezavrhujem JKS. Jeho najväčšou hodnotou je to "jednotný", takže aspoň niektoré "chronické" piesne z neho poznajú "všetci" a tak nám pomáha ponoriť sa do liturgie, tak ako sme boli zvyknutí (áno, aj zvyk je dôležitý prvok pre dušu človeka).
Ale novšie a niekedy aj jednoduchšie (detské a mládežnícke) piesne tiež neodmietam. Niektoré (nie všetky!) spĺňajú podmienku posvätnosti. _________________ Začiatočník - snažím sa doprevádzať hudbou sv. omše v domove seniorov.
Len škoda, že boli postavené tak vysoko, že po chvíli spievania ma vždy rozbolela hlava a musela som prestať. Ale keď na to spätne spomínam, nič mi tá hudba nehovorila. Nepamätám si, že by nejako povznášala ducha (ale áno, zopár "hitoviek" sa našlo - Ježiš, Ježiš, príď ku mne... Ó láska, nádej spása..., ), alebo vťahovala do liturgie (jednoducho tam tie piesne patrili, boli vždy rovnaké, očakávala som ich, to je všetko).
Dávno som nebol taký smutný po prečítaní príspevku.
1. Čo sa týka výšky piesní, Váš hlas sa pravidelným hlasom vycvičí a budete výšky zvládať bez problému a podvedome. Chce to len pracovať na sebe. Ďalšou možnosťou je transponovať piesne nižšie. To chce tiež úsilie.
2. Že vás nevťahovalo JKS? Mňa napríklad nevtiahne ani najkrajšia báseň v japončine, pretože neviem po japonsky. Keby som vedel, tak ma asi vtiahne. Možno niekoho nevtiahnu fúgy, ale je to len preto, že im nerozumiem. Alebo niekoho nevtiahne Reger - lebo mu nerozumie. Je potrebné začať študovať, o čo v tej hudbe ide, čo sa tam dá nájsť, za akých podmienok vznikla, čo bolo predtým, čo bolo potom. Znovu, chce to úsilie.
3. A tie detské piesne, tie vás vtiahli hneď. Čiže bez úsilia. Obávam sa, že práve o tom je gýč. Je to niečo, čomu rozumie každý bez rozmýšľania, kde sa celá porcia emócii vybalí ihneď ako na tácke. Netreba o tom nič vedieť, netreba sa na nič sústrediť, na nič čakať, žiadne úsilie. Len skonzumovať a výsledok je zaručený. Netvrdím, že gýč nemôže vťahovať. Veď máme aj veľa výtvarného gýča najmä v modernejších kostoloch. Môže vťahovať, ale škoda je zostať tam a nepohnúť sa ďalej. _________________ Jozef Timuľák
Len škoda, že boli postavené tak vysoko, že po chvíli spievania ma vždy rozbolela hlava a musela som prestať. Ale keď na to spätne spomínam, nič mi tá hudba nehovorila. Nepamätám si, že by nejako povznášala ducha (ale áno, zopár "hitoviek" sa našlo - Ježiš, Ježiš, príď ku mne... Ó láska, nádej spása..., ), alebo vťahovala do liturgie (jednoducho tam tie piesne patrili, boli vždy rovnaké, očakávala som ich, to je všetko).
Dávno som nebol taký smutný po prečítaní príspevku.
1. Čo sa týka výšky piesní, Váš hlas sa pravidelným hlasom vycvičí a budete výšky zvládať bez problému a podvedome. Chce to len pracovať na sebe. Ďalšou možnosťou je transponovať piesne nižšie. To chce tiež úsilie.
2. Že vás nevťahovalo JKS? Mňa napríklad nevtiahne ani najkrajšia báseň v japončine, pretože neviem po japonsky. Keby som vedel, tak ma asi vtiahne. Možno niekoho nevtiahnu fúgy, ale je to len preto, že im nerozumiem. Alebo niekoho nevtiahne Reger - lebo mu nerozumie. Je potrebné začať študovať, o čo v tej hudbe ide, čo sa tam dá nájsť, za akých podmienok vznikla, čo bolo predtým, čo bolo potom. Znovu, chce to úsilie.
3. A tie detské piesne, tie vás vtiahli hneď. Čiže bez úsilia. Obávam sa, že práve o tom je gýč. Je to niečo, čomu rozumie každý bez rozmýšľania, kde sa celá porcia emócii vybalí ihneď ako na tácke. Netreba o tom nič vedieť, netreba sa na nič sústrediť, na nič čakať, žiadne úsilie. Len skonzumovať a výsledok je zaručený. Netvrdím, že gýč nemôže vťahovať. Veď máme aj veľa výtvarného gýča najmä v modernejších kostoloch. Môže vťahovať, ale škoda je zostať tam a nepohnúť sa ďalej.
Prepáč, ale asi sme sa nepochopili.
Hovorím o období detstva.
Neviem z čoho si smutný. Že som napísala pravdu o tom, ako to malé dieťa vnímalo? Alebo z toho, že niekto "obhajuje mládežnícku hudbu"? Neviem...
Nikdy som nespochybňovala JKS (ani som k tomu ako dieťa nemala príležitosť, nič iné v tom období neexistovalo, aspoň som o tom nevedela), ale mala som problém spievať. Nie preto, že by som to nevytiahla hlasivkami. Ale keď som dlhšie spievala s organom, začala sa mi krútiť hlava a hrozilo odpadnutie. Chcela som spievať, ale nemohla.
1. Teraz už vytiahnem väčšinu piesní tak ako sú napísané (dobre, vytiahnem ich iba po dvojčiarkové d. Es už znie piskľavo). Ale stále mi kňaz káže transponovať nižšie, pretože "ľud potom nemôže spievať so mnou, keď spievam tak vysoko". Tie skladby boli písané pre tenor a my normálni smrteľníci (altisti) s nimi skrátka máme problém.
2. No, študovať môžem teraz. Dieťa v období socializmu naozaj nemalo veľa možností študovať sakrálnu hudbu. Presnejšie - nemalo nijaké možnosti...
Ale neriešila som to. Prijala som to ako bolo. Len som sa dnes podelila, ako to dieťa môže vnímať. A že aj tie "mládežnícke" piesne môžu pomôcť v duchovnom rozvoji (nielen mladého) človeka. Bolo to osviežujúce a povznášajúce a také "skutočné".
3. Ad "gýč". Po prvé si nemyslím, že šlo o gýč, skôr o určitú zmenu. "Svieži vánok". Niečo čo ma prekvapilo svojou inosťou, "normálnosťou", blízkosťou mladému človeku... Nemyslím si, že šlo o gýč, niekto by naopak mohol gýčom nazvať aj niektoré presladené piesne z JKS.
Ale tiež - nemyslím si, že by sa mali mládežnícke piesne spievať stále (pri každej omši na ktorej je prítomná mládež). Mali by byť výnimočné. Iba také osvieženie. Ako keď si dám po dobrom obede (sýtom a výdatnom) zmrzlinu. Aj to nie každý deň, ale len občas.
Hovorila som o období môjho detstva. Neposudzujem, len sa delím o to, ako to dieťa môže cítiť. Aj keď "nerobilo maniere".
Radostný deň vám všetkým želám. _________________ Začiatočník - snažím sa doprevádzať hudbou sv. omše v domove seniorov.
Nemôžete odosielať novú správu do tohto fóra Nemôžete odpovedať na správu v tomto fóre Nemôžete upravovať svoje príspevky v tomto fóre Nemôžete mazať svoje príspevky v tomto fóre Nemôžete hlasovať v tomto fóre