Zaregistrovaný od: 31. 10. 2007 Príspevky: 90 Bydlisko: Bratislava
Zaslal: 03 10, 2012, 10:58 Predmet:
Ja som pred par rokmi riesil malu dilemu. Koncil som technicku vysoku skolu a zaroven som sa hudobne vzdelaval na konzervatoriu. Stal som pred otazkou, ci zahodit hudbu a ist pracovat alebo sa nadalej vzdelavat v hudbe a vykonavat pracu cirkevneho hudobnika so vsetkym, co je okolo toho.
Mohol byt zo mna celkom solidny cirkevny hudobnik, keby bol zaujem ma podporit. Zaujem jedine zo strany kleru, lebo slovensky lud miluje gyc a nevkus. Uz 5 rokov som nemal hodinu spevu, je mi trochu do placu, momentalne pridem do kostola, bez problemov odohram omsu. Avsak nemam sa kedy pripravovat, cvicit, nemam na to priestor pri mojej hlavnej praci a rodine. Takze som opat na urovni amatera, stereotypneho organistu. Zial, niektori ludia si to ani nevsimli... A ja stale zijem moj nenaplneny sen. Moje deti su mojou nadejou _________________ Michal Sýkora, Kostol sv. Arnolda Janssena v Petržalke
Zaslal: 03 10, 2012, 13:11 Predmet: Re: Hudba v chráme
Marek Jamrich napísal:
A drahí, v liturgii poznáme aj liturgický tanec -
Kardinál Domenico Bartolucci, uznávaný hudebník, doživotní sbormistr Papežského sboru Sixtinské kaple, jenž je pověřen hudebním doprovodem papežských bohoslužeb (od r. 1956 sloužil šesti papežům), nedávno poskytl časopisu Diputaciones theologicae velmi zajímavý rozhovor (český překlad zde), v němž uvádí, že vždy sloužil jen klasickou mši sv., odpovídá na námitky ohledně její nesrozumitelnosti a vyjadřuje se k procesu obnovy posvátné hudby a liturgie:
„Nepopírám, že existují určitá znamení oživení, přesto však vidím, že trvá určitá zaslepenost, skoro zalíbení pro všední, hlučné, nevkusné a také zhoubné po stránce doktrinální… Nechtějte po mně, prosím, abych se vyjádřil ke kytarám a jihoitalským tanečkům, které se ještě nyní zpívají během obětování… Liturgický problém je vážný, ať se nenaslouchá hlasům, které nemilují Církev a útočí na papeže. Chce-li se nemocný uzdravit, je nutno připomenout, že soucitný lékař rozřízne hnisající ránu.“
Doporučujeme však přečíst celý rozhovor, v němž se nový kardinál nebojí jít k podstatě věcí a nazývat je pravými jmény.
Z dříve jmenovaných významných kardinálů tradiční mši sv. slouží např. J. E. Antonio Cañizares Llovera, současný prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Letos v lednu přinášel Oběť mše sv. v klasické formě dokonce v Lateránské bazilice: http://www.youtube.com/watch?v=zEYJ_akMfgQ&feature=player_embedded
Rozhovor s Mons. Domenicem Bartoluccim
připravili Pucci Cipriani a Stefano Carusi
Setkání s mons. Domenicem Bartoluccim, velikým mugellanským hudebníkem, emeritním sbormistrem Sixtinské kaple, obdivovatelem, přítelem a spolupracovníkem Benedikta XVI.
Panuje slunečné odpoledne v zelených kopcích Mugella, když přijíždíme do farnosti Montefloscoli, kde na starobylé faře plné vzpomínek žertuje sbormistr Sixtinské kaple; za jeho zády je fotografie objetí mezi současným papežem a Mons. Domenicem Bartoluccim, následníkem Lorenza Perosiho ve svatých palácích.
Na jeho psacím stole je text Mons. Brunera Gherardiniho, který se již proslavil, ačkoliv byl publikován teprve nedávno: „Druhý vatikánský koncil – diskuze, kterou je třeba vést“.
Právě liturgické reformy se týká začátek našeho rozhovoru s mistrem Domenicem Bartoluccim, který měl v liturgických a hudebních záležitostech možnost pracovat s pěti papeži a „radit“ jim, a který je přítelem a spolupracovníkem Benedikta XVI., jehož nazývá „nesmírným darem pro Církev, jen kdyby ho nechali pracovat“.
Mistře, nedávno zveřejněné motu proprio „Summorum Pontificum“ přineslo závan čerstvého vzduchu do skličujícího liturgického výhledu, který nás obklopuje; také vy tedy můžete nyní sloužit „mši všech časů“.
Abych pravdu řekl, já jsem ji stále slavil nepřetržitě od mého kněžského svěcení… měl bych naopak obtíže s celebrováním mše v moderním ritu, protože jsem ji nikdy nesloužil.
Nebyla tedy nikdy zakázána?
To jsou slova Svatého otce, i když se někdo tváří, že to nechápe a přestože v minulosti mnozí tvrdili pravý opak.
Mistře, je však třeba připustit námitku odpůrců staré mše, že nebylo možno se v ní zapojit.
Ale jděte, neříkejme hlouposti, poznal jsem, jaká byla účast v minulosti a to jak v Římě, v bazilice, tak i ve světě, tak také zde dole v Mugellu ve farním kostele této krásné vesnice, který kdysi byl plný lidí veliké víry a zbožnosti. V neděli při nešporách se mohl kněz omezit na to, že zaintonoval „Deus in adiutorium meum intende“ a potom mohl usnout na sedátku a probudit se až na „capitulum“, venkované by sami pokračovali a otcové rodin by mohli začínat antifony!
Mistře, můžete říci nějakou diskrétní polemiku k současnému liturgickému stylu?
Nevím, bohužel, zda jste byl někdy na /„moderním“/ pohřbu: „aleluja“, tleskání rukou, veselé historky, je třeba se ptát, zda tito lidé někdy četli evangelium. Náš Pán sám zaplakal nad Lazarem a nad smrtí. Zde s tímto přihlouplým sentimentalismem se nerespektuje ani bolest matky. Ukázal bych vám, jak se kdysi lid účastnil zádušní mše, s jakou zkroušeností a zbožností se zpívala velebná a hrozná sekvence „Dies irae“.
Reforma nebyla provedena lidmi vzdělanými a formovanými v nauce Církve?
Promiňte, ale reformu provedli suchopární lidé, opakuji vám to, suchopární. A já jsem je poznal. Pokud se týče doktríny, vzpomínám si, že kardinál Ferdinando Antonelli, blahé paměti, mi často říkával: „co budeme dělat s liturgiky, kteří neznají teologii?“
Souhlasíme s vámi, Monsignore, je však pravda, že lidé nerozuměli…
Milí přátelé, četli jste někdy sv. Pavla: „není důležité vědět více než je zapotřebí“, „je třeba milovat střídmé poznání“. Myslíte, že za pár let pochopíme „transsubstanciaci“ takovým způsobem, jak se vysvětluje matematická poučka. Přece ani kněz nemůže pochopit hloubku tohoto tajemství!
Jak je ale možné, že došlo k takovému překroucení liturgie?
Byla to móda, všichni mluvili, všichni „obnovovali“, všichni sloužili pontifikální mše ve šlépějích sentimentalismu, reformy. A hlasy, které se ozývaly na obranu dvoutisícileté Tradice Církve, byly obratně utišeny. Vynalezl se jakýsi způsob „lidové liturgie; když jsem slýchával tyto opakující se písničky, vzpomínal jsem na slova mého profesora v semináři, který říkal: „liturgie je liturgií kněžstva pro lid“, ona sestupuje od Boha a nevystupuje zezdola. Musím však uznat, že se tento dusivý vzduch trochu zředil. Mladé generace kněží jsou snad lepší než ty předchozí, nemají ideologickou zběsilost ovlivněnou obrazoboreckým modernismem, jsou plny dobrých pohnutek, ale chybí jim formace.
Co tím chcete říci, mistře, „chybí jim formace“?
To znamená, že je třeba seminářů! Mluvím o oněch strukturách, které moudrost Církve jemně vytříbila během staletí. Vy si neuvědomujete důležitost semináře: žité liturgie, okamžiky roku, které jsou prožívány společně se spolubratry… Advent, postní doba, veliké svátky, které následují po Velikonocích. To vše vychovává ani nevíte jak.
Jakási hloupá rétorika rozšířila obraz semináře, který kazí kněze, to jest, že seminaristé vzdálení světu, zůstanou uzavřeni do sebe a vzdáleni od lidu. To všechno jsou bláboly, které mají za cíl rozptýlit staleté formativní bohatství, aby jej pak ničím nenahradily.
Když se vrátíme ke krizi Církve a k zavírání mnoha seminářů, jste Monsignore zastáncem návratu ke kontinuitě Tradice?
Podívejte, bránit starobylý ritus neznamená být milovníky minulosti, ale být těmi „od věčnosti“, hleďte, je omylem nazývat tradiční mši „Mší sv. Pia V.“ nebo „Tridentskou“, jakoby to byla mše nějakého zvláštního období: je to naše mše, římská, univerzální v čase a v prostoru, jediným jazykem od Oceánie po Arktidu. Pokud se týče kontinuity v čase, chtěl bych vám povědět jeden příběh. Jednou když jsme se sešli v jednom maličkém kostele v Mugellu společně s biskupem, na jehož jméno si nevzpomínám, dorazila zpráva o smrti jednoho našeho spolubratra. Navrhli jsme hned, že budeme slavit mši, ale přišli jsme na to, že zde byly pouze staré misály. Biskup kategoricky odmítl celebrovat. Nikdy na to nezapomenu a zdůrazňuji, že kontinuita liturgie předpokládá, až na maličkosti, že je dnes možno sloužit mši s oním zaprášeným misálem, který vezmeme z police a který před čtyřmi staletími sloužil mému předchůdci v kněžství.
Monsignore, mluví se o „reformě reformy“, která by měla omezit pokřivení pocházející ze šedesátých let.
Otázka je dosti složitá. To, že nový ritus má nedostatky, je více než zřejmé všem a papež to řekl a napsal vícekrát, že tento ritus by se měl „dívat do minulosti“; ale chraň nás Pán Bůh před pokušením zmatených hybridů; liturgie s velkým L je tou liturgií, kterou nám byla předána staletími, ona je orientací, není možno ji zfalšovat kompromisy.
Co tím chcete říci, mistře?
Vezměme si například novoty sedmdesátých let. Některé strašné beatové písničky, které byly tolik v módě v kostelích v roce 1968, jsou dnes již archeologickými kousky. Když se zřekneme nepomíjejícnosti tradice, a ztratíme se tak v čase, jsme odsouzeni, že se budeme obracet k tomu, co je v módě. Vzpomínám si na reformu Svatého týdne v padesátých letech, která byla provedena s jistým spěchem za papeže Pia XII., který byl již unavený a vyčerpaný. A přesto mi pouze několik let poté, za pontifikátu Jana XXIII., který byl v liturgii, jak se o něm říká, přesvědčeným tradicionalistou, zavolal papežský ceremoniář Mons. Enrico Dante, který mi řekl, abych připravil hymnus Vexilla Regis pro nadcházející oslavu Velkého pátku. Řekl jsem mu: „Ale ten jste zrušili“. Odpověděl mi: „Papež si to přeje“. Za několik hodin jsme zorganizovali opakování zpěvu, a pak jsme s velikou radostí znovu zpívali to, co Církev v tento den zpívala po staletí. To vše nám říká, že pokud se vytvoří díry ve tkanině liturgie, budou se tyto mezery jen obtížně vyplňovat a budou vidět! Naši mnohasetletou liturgií musíme kontemplovat s úctou a připomínat si, že v dychtivosti po jejím vylepšení, riskujeme, že uděláme jen škodu.
Mistře, jakou roli měla hudba v tomto procesu?
Měla neuvěřitelnou roli z více důvodů. Strojený cecilianismus (reformní hnutí 19. století v katolické chrámové hudbě, usilující o obrodu církevní hudby návratem ke gregoriánskému chorálu a k vokální polyfonii a cappela, jak ji představovala římská škola v čele s G. P. Palestrinou – pozn. překl.), který nebyl vzdálený ani Perosimu, zavedl svými líbeznými áriemi nový romantický sentimentalismus, který neměl nic do činění například s Palestrinovou výmluvnou hutností a trvanlivostí. Jisté podřadné výstřednosti ze Solesmes pěstovali kolotající gregoriánský chorál, který byl také plodem oné pseudorestaurace středověku, která měla veliký úspěch v 19. století. Tehdy byla v módě idea, že je vhodný archeologický návrat, jak v hudbě, tak v liturgii, k dávné minulosti, od níž nás dělila takzvaná „temná staletí“ Tridentského koncilu… Archeologismus celkem vzato nemá nic společného, říkám nic společného, s Tradicí a chce obnovit něco, co snad ani nikdy neexistovalo. Trochu jako obnovené kostely v pseudorománském stylu z Viollet-le Duc.
Tedy mezi archeologismem, který nás chce znovu spojit s apoštolskou minulostí tím, že přeskočí staletí, která nás od ní oddělují, a romantickým sentimentalismem, který opovrhuje teologií a naukou, se připravila půda onomu postoji povýšenosti vzhledem k tomu, co nám předala Církev a naši otcové.
Co chcete říci, mistře, když v oblasti hudby napadáte Solesmes?
Chci říci, že gregoriánský chorál spočívá ve způsobu, nikoli v tónech, je svobodný, není rytmický, není „jedna, dva tři, jedna, dva, tři“. Nemělo se pohrdat způsobem zpěvu v našich katedrálách, který byl nahrazen pseudomonastickým a procítěným šploucháním. Středověký zpěv není možno interpretovat teoriemi dneška, ale je třeba jej vzít tak, jak se dostal až k nám. Navíc gregoriánský chorál byl kdysi také zpěvem lidu, byl zpívaný se silou a touto silou náš lid vyjadřoval svou víru. Toto Solesmes jsem nepochopil, ale toto vše bylo řečeno s uznáním veliké a moudré filologické práce, kterou Solesmes vykonalo pro studium starých rukopisů.
Mistře, v jakém okamžiku se nacházíme při obnově posvátné hudby a liturgie?
Nepopírám, že existují určitá znamení oživení, přesto však vidím, že trvá určitá zaslepenost, skoro zalíbení pro všední, hlučné, nevkusné a také zhoubné po stránce doktrinální… Nechtějte po mně, prosím, abych se vyjádřil ke kytarám a jihoitalským tanečkům, které se ještě nyní zpívají během obětování… Liturgický problém je vážný, ať se nenaslouchá hlasům, které nemilují Církev a útočí na papeže. Chce-li se nemocný uzdravit, je nutno připomenout, že soucitný lékař rozřízne hnisající ránu.
> Rozhovory / Mons. Bartolucci poskytl rozhovor o liturgické reformě a o „reformě reformy“
Naposledy upravil ReneHumaj dňa 03 10, 2012, 13:35, celkovo upravené 1 krát
Zaregistrovaný od: 05. 01. 2007 Príspevky: 267 Bydlisko: Nové Mesto nad Váhom
Zaslal: 03 10, 2012, 13:28 Predmet:
Ja sa pripájam tiež k ( určite správnemu) názoru väčšiny, že populárna hudba do liturgie nepatrí, zbytočne niečo viac písať, asi všetko bolo povedané. Absolútne súhlasím s názormi prispievateľa Rene, ďakujem Vám za snahu všetko riadne vysvetliť a hlavne za silu nenechať sa prevalcovať "komerčnými" názormi niektorých iných prispievateľov.
Ja sa pripájam tiež k ( určite správnemu) názoru väčšiny, že populárna hudba do liturgie nepatrí, zbytočne niečo viac písať, asi všetko bolo povedané. Absolútne súhlasím s názormi prispievateľa Rene, ďakujem Vám za snahu všetko riadne vysvetliť a hlavne za silu nenechať sa prevalcovať "komerčnými" názormi niektorých iných prispievateľov.
Dakujem, ja sa nenechám len tak lahko odbit, zo skúseností viem, ze krásná sacrálná hudba a spev dokáze u ludí vyvolat pozitívné reakcie. Len príklad uvediem, ked sme spievali krásnú marian. piesen, alebo Ave verum ... od Mozarta, tak mi povedali niektorí ludia, ze to bolo také, az im zimomriavky presli telom.
Preco si mysliet, ze pop. odtrhovacky, bubny, hrkalky, pístalky a co ja viem este co, ze to je to "správné"? Bohu povznásajúce? Mozno niektorým mladým, ale iným ludom to zas ide na nervy. Ci anjelské chóry oslavujú takým spevom Boha?
Panna Mária, hoci bol Jezis Kristus jej syn, mala pred ním velkú úctu, ako k Bohu! No, dnes si myslíme, ze Boh, Jezis Kristus je nás kamarát,.
Je toto Bohu povznásajúce:
Keby som prisiel do kostola na omsu a pocul tam takéto nemiestné teátro, tak by ma porazilo.
A to nehovorím, co robia z omsí napr. v Rakúsku, kde v starobylom kostole:
Ukázkou toho, v co se může zvrhnout liturgie, je "eucharistie" rakouské katolické mládeže uskutečněná 23. května 2006 ve vídeňském barokním Mariahilfer Kirche.
Pokoušel by se někdo v takovémto karnevale, připomínajícím pekelný rej a založeném na snaze navodit orgiastické audiovizuální a fyzické prožitky, hledat pravou podstatu mše svaté, tedy nekrvavé zpřítomnění oběti Ježíše Krista na kříži? Může účast člověka na takovéto akci přiblížit pravdám katolické víry? Jakým způsobem je v souladu s učením Církve svaté heslo celé akce „just trust“ („prostě věř“)?
Naposledy upravil ReneHumaj dňa 03 10, 2012, 21:16, celkovo upravené 1 krát
Zaregistrovaný od: 31. 10. 2007 Príspevky: 90 Bydlisko: Bratislava
Zaslal: 03 10, 2012, 14:21 Predmet:
Rene,
nic v zlom, ale uz sa opakujes a tvoje prispevky su dost hystericke. Mna doma ucili, ze sa nemame pozerat cudziemu do taniera a neporovnavat sa. Skor vyzdvihni nahravky omsi, ktore mozu byt pre vsetkych inspirujuce. _________________ Michal Sýkora, Kostol sv. Arnolda Janssena v Petržalke
nic v zlom, ale uz sa opakujes a tvoje prispevky su dost hystericke. Mna doma ucili, ze sa nemame pozerat cudziemu do taniera a neporovnavat sa. Skor vyzdvihni nahravky omsi, ktore mozu byt pre vsetkych inspirujuce.
Čo sa týka použitia gitár pri liturgii, som veľmi opatrný, a vo väčšine prípadov ich neuznávam (výnimkou bolo, keď počas jednej bohoslužby hral a spieval súbor gitaristov zo Španielska ich bohoslužobné piesne, ale to bola iná káva ). Ale ak by som počas bohoslužby počul elektrické gitary v tejto forme: https://www.youtube.com/watch?v=u2qCn9wFGuI asi by som onemel od úžasu. Avšak, niečoho takého sa na slovensku asi nikdy nedočkáme... Ale práve toto je podľa mňa vhodné použitie nástrojov ako sú elektrické gitary počas liturgie.
Pýtam sa, prečo tie dary nevyužiť aj v duchovnom prostredí, aj v chráme? A najmä v dnešnej náročnej dobe, keď cirkev stráca mnohých veriacich pre isté nie vždy najšťastnejšie či vhodne komunikované kroky.
Kardinál Malcolm Rajnith, emeritní sekretář Kongregace pro bohoslužbu a svátosti a současný arcibiskup v Colombu a primas Srí Lanky, o liturgickém vývoji v posledních desetiletích prohlásil:
„Pokoncilní reforma liturgie nebyla schopna dosáhnout očekávaných cílů – duchovní a misijní obnovy v Církvi – tak, abychom z toho dnes mohli mít opravdu radost. Nepochybně jsou zde také určité pozitivní plody, ale negativní účinky se zdají být větší a působí v našich řadách hodně dezorientace. Kostely se vyprázdnily, liturgická svévole je na denním pořádku a pravý smysl a význam toho, co je slaveno, byl zakryt.“
Kardinál Ranjith také kritizuje postoj některých biskupů, kteří se pokouší bránit rozšíření klasické mše ve svých diecézích. Uvedl, že tento postoj „je dokonce rebelií“:
„V některých diecézích byly vydány prováděcí dokumenty, jejichž cílem je nevysvětlitelně omezit papežovo motu proprio Summorum pontificum. Za těmito snahami stojí na jedné straně ideologické předsudky a na druhé straně pýcha, jež je jedním z nejvážnějších hříchů.“
Zaslal: 13 11, 2012, 9:34 Predmet: Re: Pápež Benedikt XVI: Rocková hudba je nástrojom ......
Rene napísal:
Vázený kolegovia, dávam do pozornosti clánok o rockovej hudbe:
Pápež Benedikt XVI: “Rocková hudba je nástrojom protináboženstva”
No dovoľ, tak toto trošku prešvihol (ešte že sa to netýka oblasti a mravov). Neviem nakoľko ste ostatní zbehlí v tvrdšej muzike, ale ja vám hovorím, že počúvam metal a je to ten najlepší druh hudby, aký som kedy mal česť počúvať a tvoriť. Tým samozrejme nehovorím, že Bach je shit, práve naopak. A samozrejme, treba dávať pozor na to, že čo počúvame. Totiž niekoľko idiotov zrobilo z metalu satanizmus. To ale neznamená, že celá tvrdá hudba je nástrojom protináboženstva. Zvlášť v dnešnej dobe illuminatov, keď už oveľa väčší vplyv satanizmu majú popové veci, ako rihanna, eminem, lady gaga a čo ja znam čo všecko ešte. Určite by som nenazval metal protináboženskou hudbou. A rock už vobec nie...
Z hudobného hľadiska je metal a rock hudba najviac podobná starej klasickej hudbe, veď si len všimnite tie akordy a sola v takej Metallice a porovnajte s Bachovými dielami a zostanete milo prekvapení. Niekde som čítal, že keby dnes žil L. van Bethoween, určite by tvoril metal... _________________ "I'm back and don't feat neither death nor pain"
EDIT: Tým samozrejme nehovorím,ž e na hrubu nedeľnú omšu sa môže dovaliť partia blackmetalistov a hadzať do veriacich prasačie hlavy
Osobne nemám nič proti hocičomu na liturgii, pokiaľ to má úroveň .
A to som zažil bohužiaľ málo krát _________________ "I'm back and don't feat neither death nor pain"
Hmmm... niečo som si prečítal, ale nie všetko. A nesúhlasim... Beatles je jasný, Lenon uzavrel zmluvu s ďablom, inač by beatles ako taký nikdy neexistoval. Beatles nemusím a koniec koncov, vlastne to ani nie je rock. Čo sa týka toho sna, tak neviem, či by som tomu až tak veril. Ako svedectvo je to pekné, ale odsudzuje všetko. No a táto absolutne protihudobná stránka, kde sa oháňaju obrazmi pápeža, tú vonkoncom v úvahu brať nemienim. Známy exorcista Ellias Vella má na tieto veci iný názor. Čítal som od neho knihu O Satanovi. Tvrdí, že je ohľadom existencie diabla nás ohruzjú dva extrémy. Prvý je ten, že diabla nevidíme nikde, tvárime sa, že neexistuje. Ten sa nás netýka. Druhý extrém je taký, že zase vidíme diabla všade. Osobne som poznal kňaza, ktorý videl diabla ešte aj v značke telefonu Sony Ericsson a vo vizualizáciach microsoftu media playeru... divné. V tej knihe ešte písal aj také veci, že dokonca cvičenie jogy nie je samé o sebe zlé, pokiaľ iba cvičím a nepremýšľam nad tou východnou filozofiu, je to úplne normálny šport, nič viac, nič menej. A presne takto rýpu do metalu. Ale dobre, že ste sa ozvali, hneď idem napísať na túto tému rozsiahly článok na svoj blog. Odkaz tu samozrejme zverejnim.
Btw, ohľadom kresťanskeho metalu a rocku- Kapely ako Stryper, alebo Antestor svojím pôsobením obrátili tisícky mladých ľudí na kresťanstvo, a to aj za cenu toho, že riskovali vlastný život, takže o tom, že aj kresťanský rock je zlý by som pomlčal. Prirodzene, nie každému sa páči, ale ja si rád tieto vrieskačky a trieskačky občas vypočujem.
Úloha: Nájdi aspoň jeden protikresťanský prvok. Presne tak, žiaden tam nie je, skorej naopak. Či za to, že sa to nehraje na organe je to hneď zle? A nehovorte mi, že sa vám to nepáči. Je to porovnateľne s tvorbou Bacha, Mozarta, alebo čo ja viem koho ešte...
Ešte jedna vec- či sa vám to páči, alebo nie, odmietam uznať neomylnosť pápeža vo výroku: "Rocková hudba je nástrojom protináboženstva"
1. Nevyhlasuje to s definitívnou platnosťou
2. Nie je to z oblasti viery a mravov
3. Predpokladám, že ako človek vie o tomto štýle toho veľmi málo
4. Poznám viacero kňazov, ktorí metal nielen neodsudzujú, ale ešte ho aj hrajú
5. Asi poznáte kapelu christallinus, z ktorej sa tešia dokonca aj odporcovia metalu. Keby mali ešte trošku inšie bicie, tak už by som to pokladal za poriadny metalisko _________________ "I'm back and don't feat neither death nor pain"
Ešte by som doplnil- bavíme sa teraz o metale ako takom, nie o tom, že nepatrí do kostola... to vcelku chápem. Pre babky, ktoré na sklonku života potrebujú ticho, je to neprijateľné. Druhá vec, ťažko hrať metal bez toho, aby sme si z daneho priestoru neurobili javisko _________________ "I'm back and don't feat neither death nor pain"
Nemôžete odosielať novú správu do tohto fóra Nemôžete odpovedať na správu v tomto fóre Nemôžete upravovať svoje príspevky v tomto fóre Nemôžete mazať svoje príspevky v tomto fóre Nemôžete hlasovať v tomto fóre